Červenec 2013

Erzbergrodeo XIX (2. část)

13. července 2013 v 20:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
V neděli, kdy byl na programu hlavní závod, samozřejmě opět lilo jako z konve. Cestou na Železnou horu jsem si v autě pouštěla filmovou hudbu "Singing in the rain". Hned po příjezdu jsem zakotvili ve VIP stanu, kde jsme čekali, až nás v půl jedenácté posbírají a odvezou na místo startu. V hlavním závodě startuje 500 jezdců. Start je v bývalém lomu, který byl následkem dešťů pěkně zatopený. Kamenito-jílovité podloží hold špatně vsakuje.


Jezdci se řadí na start vlevo. Půlmetrové jezero vpravo je rozjezdová plocha. Pal by měli idolat malý kopeček ohraničený oranžovými páskami. Žádný div, že půlka jezdců zůstala už v jezírku a ani nevyjela do prvního kopečku: Startovalo se totiž po řadách v odstupu několika minut. Z první řady část vyjela a část zůstala pod kopcem, někteří popadali v kopci. Druhá řada zrovna tak. Od třetí řady už byla plocha tak ucpaná stojícími a ležícími jezdci, že ti další neměli skoro žádnou šanci mezi nimi prokličkovat. Pro představu následují obrázky - start a rozjezd prvních dvou řad.





My jsme autobusy pronásledovali jezdce po trati, takže jsme po třech řadách naskákali do busů a posunuli se dále. Přiznám se, že si už přesně nepamatuji pořadí úseků, které jsme navštívili. Každopádně jsme viděli několik krkolomnějších výstupů. Na několika úsecích mohl jezdci pomáhat jeho tým, např. vytáhnout motorku do kopce. Na jiných si jezdci pomáhali mezi sebou.

Mně se nejvíc líbilo na místě vedoucím ke krásnému úseku trati lehce do kopce, kterému předcházela nádherně bahenitá pasáž.

Ten stojící jezdec byl ještě před chvílí ležícím, včetně motorky. Lahůdka. V lázních nám sice říkali, že bahno je zdravé na pleť, ale nevím, jestli to jezdci ocenili. Níže průměrná podoba závodníka po pár kilometrech.

Po příjemné koupeli čekal na jezdce kamenitý kopeček. A pak pořád dál nahoru. Ke konci už byli jezdci pěkně vyřízení, žádný div, v těchto podmínkách. Bylo mi jich až líto.

A jsme u cíle. Poslední brána. Po projetí už zbývalo "pouze" sjet dolů. Bohužel se našlo i několik jezdců, kteří tuto bránu zdolali, ale v časovém limitu už nezvládli ten sjezd do cíle. Z toho by mne kleplo. Na tabuli u cíle, kde naskakovala jména dojedších jezdců, je krásně vidět, jak neustále prší.

Poté jsme si všichni pomalu vydali na cestu domů. Bohužel se k nám donesly informace o záplavách, takže jsme se vraceli v mírné obavě. Mně volala mamka, že cesta, kudy normálně jezdím z dálnice, je pod vodou, a musím to někudy objet. Naštěstí bydlíme v kopci. Domů jsem dorazila kolem jedenácté večer a byla jsem ráda.

Celkové hodnocení akce bylo ze strany klientů velmi pozitivní, i navzdory počasí. Naopak všichni oceňovali, jak bylo vlastně v sobotu hezky (zima, pod mrakem, ale nepršelo). Takže už padaly návrhy na příští rok. Na závěr mám tradiční momentky - první z nich je jediná fotka mé maličkosti, kterou tajně pořídil jeden z kolegů. Takto jsem tam pobíhala celé tři dny.

Několik informací k botám - ač na pohled hrozné, fungovaly skvěle. Hned v pátek jsem je měla tak obalené jílem, že se mne v sobotu ráno kolega při pohledu na ně zeptal, jestli se vracím z války. Bohužel byla tato akce jejich poslední. Při čekání na průjezd vítěze poslední branou jsem se rozhodla vyšplhat kus do ostrého kamenitého svahu a milé botičky se nad patou totálně rozervaly. Což je dobrý argument pro kvalitu našich pneumatik, které na těch kamenech v pohodě jely.

Poslední fotografie je zachycená po průjezdu tou bahnitou cestu, před dalším svahem. Tento jezdec je můj idol. Bohužel nevím, kdo to je. Kdyby ho někdo poznal, ozvěte se.


Erzbergrodeo XIX (1. část)

11. července 2013 v 20:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Na přelomu května a června mne čekala jedna velmi zajímavá pracovní akce ve středním Rakousku, a to Erzberg rodeo, jeden z nejtěžších (no, letos asi nejtěžší) motocyklových enduro závodů na světě. Naše firma byla poprvé jedním z velkých sponzorů této akce, v rámci níž jsme uspořádali i třídenní akci pro klienty. Organizací byla tradičně pověřena moje maličkost, takže jsem se po hektických přípravách (vše se dělalo na poslední chvíli, neboť kontrakt byl podepsán měsíc před akci) ve čtvrtek 30. května vydala na náročnou cestu.

Celou dobu pršelo, jen se lilo, což řidič neocení, a už vůbec ne na dálnici, kde je viditelnost nulová a při 120 km/h už riskujete slušný aquaplaning. Na cílové místo jsem dorazila po šesti hodinách jízdy. Akce se odehrává na "Železné hoře", čnící nad obcí Eisenerz, která je krásně položená na středu mezi Salzburgem, Grazem a Vídní. I zde lilo jako z konve a teplota nepřesahovala 7 stupňů. Vidina příjemného víkendu na outdoorové akci se mi začala hroutit před očima...

Druhý den ráno jsem se probudila a zaposlouchala se do nádherného ticha, šustění větru, žádný zvuk padajících kapek. Dobrá nálada mi vydržela do doby, než jsem se podívala z okna. No... nepršelo, to je fakt. Země a střechy byly pokryty několikacentimetrovou sněhovou vrstvou a z oblohy se snášely obrovské sněhové vločky - 31. května! Nebyla jsem nijak vysoko v horách, zde obvykle bývá sníh maximálně do dubna. I navlékla jsem se do trika s dlouhými rukávy, svetru a lehké větrovky, kterou jsem si pořídila do Afriky (což byl celý obsah mého kufru), k tomu šála, rukavice, deštník. Naštěstí jsem si sebou vzala odporné vysoké gumové šněrovací boty, ve kterých jsem v zimě chodila kydat hnůj. Na pohled děs a hrůza, ale fungovaly dobře. A hurá na kopec. Venku tři stupně nad nulou, prostě nádhera. Během dopoledne se sněžení změnilo ve vytrvalý déšť. Takto vypadala hlavní plocha. V pozadí můžete tušit horu, na které se závodilo.

Dopoledne jsem pobíhala všude možně, díky čemuž mi nebyla zima. Po poledni jsem se vydala do hotelu vzdáleném cca hodinku jízdy, kde jsem se navečer setkala s klienty, spočítala ztráty (někteří samozřejmě na poslední chvíli účast zrušili, asi jsou z cukru), rozdala vstupenky a za pomoci minibusů hosty odtransportovala na kopec, kde se ve VIP stanu pořádala slavnostní večeře, po které následovala party ve vedlejším stanu pro širokou veřejnost. O půlnoci jsme se vrátili zpět do hotelu, kde několik jedinců pokračovalo v popíjení a konverzaci. Tento kroužek jsme rozpustili po třetí hodině ranní a odebrali se na kutě, tedy kromě mne - já jsem si ponocování protáhla až do svítání, ve velmi milé společnosti, ale pšššt, to je tajné...

Po jedné naspané hodině jsem v sobotu ráno sesbírala své ovečky - nutno podotknout, že někteří vypadali podstatně hůř - a vyjeli jsme na kopec, kde jsme se dočkali malého zázraku - přestalo pršet!! Chvílemi lehce mrholilo, ale jinak bylo "krásně". Dokonce i Železná hora byla konečně vidět.

Dnes jsem měli na programu několik zajímavých vedlejších akcí, neboť jinak probíhala kvalifikace na hlavní závod. Dopledne se většina z nás rozhodla proletět helikoptérou. Skvělý zážitek, ač některým z toho nebylo dvakrát nejlíp...

Zatímco se přes poledne ostatní vzpamatovávali ve VIP stanu, já jsem si odběhla podívat se na tréninky. Tréninkové kopce se nacházely v místě startu. Asi by teď bylo dobré pokusit se neznalcům stručně popsat, o co vlastně jde. Závod je výjezdem na vrchol hory, při kterém musí jezdci projet dvaceti branami, vystoupat do strmých svahů, avbsolvovat náročné sjezdy terénem a po zdolání vrcholu ještě stihnout dojet cca 10 km do cíle. Na toto vše mají 4 hodiny. Letos, v extrémním počasí (bahno, kluzko, déšť), se jednalo o fyzicky neuvěřitelně náročný závod. Já měla co dělat, abych do těch svahů vůbec vyšplhala po svých, zatímco jezdci museli mnohdy zvedat a tlačit stotřicetikilovou motorku. Na obrázku je vlevo vidět trať pro zkušební výjezdy.



Už je to jasné? Odpoledne jsme měli na programu "hauly ride" neboli projížďku v dumperu, který náz vyvezl až na vrchol hory, odkud byly nádherné pohledy na údolí a okolní krajinu. Hora je bývalými doly, odtud terasovité uspořádání, cesty, lom a nějaká ta technika.


Po návratu jsem se poklusem odebrala na hlavní "náměstí", kde se konala krátká show FMX v podání Petra Piláta. Pořadatelé bohužel o hodinu posunuli začátek, aniž nám dali avízo, takže než se mi podařilo najít nějaké dobré místo, byl skoro konec. I tak se mi ale podařilo udělat několik obrázků, na které jsem opravdu pyšná.



Petr Pilát rozdával autogramy a dokonce poseděl u našeho českého stolu. Já bohužel zrovna seděla s německými hosty a snažila se rozvíjet mou "schrecklich Deutsch".

Večer se ve vedlejším stanu opět konala party, ale my jsem byli za celý den tak zdrchaní, že (až na pár výjimek) jsme v deset hodin odjeli na hotel a rozešli se do postelí. Musím přiznat, že jsem celou akci přežívala na Red Bullu, který, jakožto hlavní sponzor, byl pro nás, jakožto VIP hosty, zdarma. A také na výtečném jídle, kterým nás krmili, hlavně na sladkém.