Srpen 2013

Deutsch ist schwer, so schwer

22. srpna 2013 v 20:00 | dadulka |  Zápisník věčné studentky
Před rokem se dadulka vrhla na další jazykové studim. Vždycky jsem se chtěla učit německy, protože němčina se mi prostě líbí. Mnozí nechápu, ale mým uším zní libozvučně (hmm, jestli ono to nesouvisí s nulovým hudebním sluchem). Navíc v současné práci mám možnost ji i používat. Tak jsem se vloni zapsala do prázdninového kurzu pro úplné začátečníky. Říkala jsem si, že si to za ty dva měsíce omrknu a uvidím, zda budu pokračovat dál.

Kurz to byl dobrý, chodilo nás tam 5 a lektorka, která uměla věci dobře vysvětlit a pro nás tupouny měla pochopení. Protože se obecně jazyky učím snadněji, kurz mne bavil a tak jsem se rozhodla pokračovat. Na internetu jsem si udělala (dnes už vím, že trapně jednoduchý) rozřazovací test, který mne pustil do úrovně o několik levlů vyšší. Jako pravda je, že ovkykle se v kurzu odpovídající úrovně nudím, takže jsem se rozhodla přeskočit rok studia a přihlásit se do kurzu pro pokročilé. Jenže jsem jaksi zapomněla, že už mi není 5, 10, 15 ani 20 a že mozek přeci jen trochu zpomalil. Nehledě na to, že ve škole jsem se prostě musela ta slovíčka učit, chtěla-li jsem jazyk absolvovat.

No byl to mazec. Hned na první hodině při úvodním představování ze mne lektorka málem dostala infarkt. Prvním úkolem bylo říct něco o sobě + jak dlouho se učíme německy. Každý první se učil pěkných pár let a každý druhý z jazyka maturoval. Zatímco dadulka suverénně prohlásila: "Ich lerne Deutsch acht Wochen."
Lektorka (s pousmáním): "Monaten."
dadulka: "Wochen."
Lektorka (nevěřícně): "Wochen?"
dadulka: "Ja, Wochen."
Lektorka (zděšeně): "Ale uvědomujete si, že mi říkáte, že se německy učíte osm týdnů?!"
dadulka: "Vždyť taky jo..."

Myslím, že slečna na chvíli nebyla schopna slova a pak pronesla něco ve stylu, že to tedy mám co dohánět. Ale v kurzu mne nechala (ano, byli tam i tací, kterým změnu směrem dolů doporučila) a nenechala se odradit ani mou mantrou "ich weiß nicht", kterou jsem zarytě opakovala při každotýdenním zkoušení z překladů.

Od letošního roku jsem začala s německy hovořícími kolegy po e-mailu komunikovat pouze německy. Se slovníkem online a gramatikou na papíře to šlo až tak dobře, že si začali myslet, jak skvěle ten jazyk neovládám. Marná snaha vysvětlovat, že se učím půl roku! Dorazilo mne jednání s německým týmem na konci března, kde šéf německé pobočky nekompromisně prohlásil, že se bude mluvit německy, že musím trénovat a že budou mluvit pomalu. Mé koktání a úpěnlivý výraz nebral na vědomí. Ale nakonec to nebylo tak strašné, byť jsem měla po třech hodinách hlavu jako pátrací balon, v němž pracovali se sbíječkou.

Od května se celkem snažím komunikovat i dobrovolně, byť lámaně, pomalu a s chybami. Největší problém mám se členy. Já nikdy nevím, jestli je to DER, DIE nebo DAS, takže pak nejsme schopná slovo dát do správného pádu. To asi souvisí i s tím, že se nějak nedokážu donutit biflovat slovíčka, ač dobře vím, že jinak to nepůjde. No a ten slovosled, to je taky pěkný guláš... někdy je přísudek na začátku, někdy na konci... o přemýšlení nad každým slovíčkem nemluvě. Jak jsem se proboha mohla vůbec nějaký jazyk naučit?

Někdy v zimě jsem přemýšlela, že se na to vykašlu a nebudu ze sebe neustále dělat debila, a ještě za svoje peníze. Pak jsem si ale řekla, že by to byla škoda. Prý stačí vydržet pár let, aby člověku přešly do krve ty základní hnusy, jako je skloňování, a pak to jde. Dokonce i lektorka mi v černu řekla, jak moc jsem se zlepšila (asi měla radost, že je konec kurzu). A protože na další pokračování ve vyšším kurzu nemám úroveň, resp. chybí mi základy, a protože jsem díky cestám do zahraničí zjistila, že celkem rozumím a občas i něco vykoktám, rozhodla jsem si přes prázdniny platit soukromého lektora, který by opravil díry v základech, pořádně zpevnil podezdívku a vybudoval silné nosné zdi, na které se pak krásně posadí střecha. No, je to dřina, ale vyplatí se, byť současná lektorka na mne občas dost vrčí, zejména když si napopáté nejsem schopna zapamatovat, že je DIE Wohnung. Chápete, že v němčině je byt ženského rodu?

V soukromých hodinách hodlám pokračovat i nadále, takže hurá do druhého roku studia, abych, až o němčině budu psát příště, mohla používat samá superlativa a nikoliv výrazy, jimiž ten zasr... jazyk častuji nyní.

Alles Gute!

SDF Power Days

2. srpna 2013 v 21:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Za názvem článku se skrývá školení výrobce zemědělských strojů SAME DEUTZ-FAHR, které společnost pořádá každé léto. Během cca šesti týdnů se do malebného německého městečka Lauingenu postupně sjedou dealeři z celého světa, aby se dozvěděli o nových strojích, různých vylepšeních atd. Letos poprvé byla ke spolupráci přizvána i naše firma jakožto dodavatel pneumatik, abychom prodejce poinformovalï o nových značkách a produktech, ideálním huštění a třeba i o možnostech reklamace. Jakožto amatérský zemědělec jsem neodolala a vyškemrala jsem účast na školení české skupiny, které se konalo ve dnech 29. - 30. 7. 2013.

Takže jsem v pondělí "chutě" vstala v 5 ráno, neboť odjíždět jsme měli už v šest. Já, kolega TP (tuzemský prodej) a kolega ZS (zákaznický servis). Bohužel kolega ZS jel z Moravy a i přes časnou hodinu chytil zácpu na D1. Vyjížděli jsme tedy lehce před sedmou. Do Lauingenu jsme klidným tempem a s delší přestávkou na snídani přijeli kolem poledne a zamířili do centrály SDF. Ráda bych se zde rozepsala o společnosti SDF, která sdružuje hned několik značek včetně Lamorghini (ano ano, existují i Lamborghini traktory), ale to by byl román. Takže se posunu dále. V Lauingenu je jak továrna, tak i školící středisko. Dostali jsme oběd a byli odvedeni do posluchárny na prezentaci o novinkách v řadě traktorů. Pak následovala přestávka na kafe s koláčem a poté prezentace mých kolegů o firmě Mitas. Rozproudila se nám docela bouřlivá diskuse, kterou kolegové posléze utnuli větou "vyřešíme to zítra", protože jsme museli spěchat na pole, převzít od jiných kolegů klíče od traileru a informace ohledně praktické části. Chvíli nám trvalo, než jsme místo konání praktické části našli - kus pole za městem, mezi lány kukuřice, kde stálo rozestavěných cca 10 traktorů, několik stanů a náš přívěs. Našli jsme zde i kolegu z Německa, který k našemu překvapení a radosti zůstal na akci celý týden, takže jsme nemuseli čekat na konec, abychom sklidili věci a zamkli trailer, ale mohli jsme se vydat do hotelu. Počasí se bohužel zkazilo - zima, poprchávalo, foukal vítr... vyhlídka na horkou sprchu a krátký spánek před večeří byla velmi lákavá.

Navečer jsme se vrátili do továrny SDF, kde v hale probíhalo grilování, neboť benku se nedalo být. Vynikající jídlo a dobrá limonáda mne potěšily, zatímco kolegové i dealeři roztrpčeně pomlouvali německé pivo. I tak se mnozí stihli krásně přiopít. Hrála zde i příjemná hudba, ale jakožto jediná žeská účastnice jsem na tanec mohla zapomenout. Pány toto nenapadlo a křoví tu nebylo. Takže jsem část proseděla ve vystaveném traktoru, popovídala si s několika delaery, kteří vlastnili hospodářství a se zájmem vyslechla marketingovou prezentaci o značkách, reklamní strategii a novém logu. Kolem půl jedenácté byla akce rozpuštěna a já odvezla kolegy zpět na hotel. Mimochodem - role řidiče mi od dopolední výměny na dálnici v Německu, kde se kolega TP dobrovolně a rád vzdal řízení, zůstala po celou dobu. Příjemná změna ve srovnání s kolegy, kteří by mne za volant nikdy nepustili, neb byli vychováváni pod heslem "žena za volantem = auto bez řidiče".

V úterý ráno po vydatné snídani (ty švédské stoly mě zabijou) jsme se vydali na celodenní venkovní praktickou část. Nachystali jsme do tašek letáky, katalogy a nějaký ten dárek a čekali, kdo přijde. Celkem 22 lidí se rozdělilo do 5 skupin a postupně se střídali na 4 stanovištích. U nás měli možnost seznámit se podrobněji s pneumatikami a vyzkoušet si řídit teleskopický manipulátor a poté dva traktory - jeden s pneumatikami Continental a druhý s pneumatikami Mitas. Počasí bylo všelijaké - dvakrát vydatně pršelo, chvíli pražilo slunce, chvíli bylo zataženo a foukalo. Neustále oraná pole (všechny traktory měly samozřejmě i přídavná zařízení) a travnaté louky byly místy dost rozbahněné, takže holínky mých kolegů vzbuzovaly až závist, zejména u těch, co měli sandály.

Co pro mne bylo největším lákadlem, byla samozřejmě možnost konečně si vyzkoušet řídit traktor. A to se mi podařilo, dokonce hned na několika strojích. Na našem stanovišti jsem zorala pole na obou strojích. Poté jsem se přesunula ke skupince trakotrů zahrnující i mou oblíbenou značku John Deere a pak Fendt, tzv. Mercedes mezi trakotry, který máme na statku. Naštěstí zyto stroje představoival velmi milý mládenec pracující taktéž v marketingu, takže mne nejen nechal řídit Johna Deera (byť pod podmínkou, že si pak sednu do SDF traktoru, abych to mohla porovnat), ale vykecávali jsme se ještě aspoň hodinu. Deere se mi řídil asi nejhůře, ale na druhou stranu to nebyl nudný automat jako SDF stroj - tady se aspoň muselo něco dělat. A jakou jsem měla radost, když jednomu z prodejců John "chcípnul", zatímco mně ne :-)

Ani jsme se neohlédli a bylo půl druhé, čas na oběd v kilometr vzdálené vesnické hospůdce, kde nám naservírovali "Schnitzel" přes celý talíř a víc než americkou porci hranolek, které normálně nejím. Jaký údiv, že Dadulka opět všechno spapala. Pravda, půlku řízku jsem směnila s TP za salát. TP, ač sportovec, zeleninu akceptuje pouze za podmínky, že prošla prasetem, a přísun vitamínů řeší polykáním tobolek. Po obědě jsme pokračovali - kolegové v práci a já ve sbírání informací. Dalším stanovištěm byla navigace. Zde jsem jako slepý k houslím přišla ke tlumočení. Dva dealeři nemluvící jinak než česky a zoufalý prodejce. Takže jsem naskákali do traktoru a já se ujmula vysvětlování funkcí elektronického systému orání rovné brázdy. Poslední zastávkou byly veliké traktory - srovnání SDF, John Deere a Case IH. No, na Johna Deera jsem ani zde moc chvály neslyšela.

Kolem půl šesté bylo hotovo a mohli jsme se vydat na cestu domů. Já a TP jsme ukecali ZS, že si chceme ještě zajet do centra Lauingenu podívat se na Dunaj. Zde ještě protéká coby relativně malá řeka. A pak hurá na Prahu. Cesta se nám protáhla, domů jsme dorazili kolem půlnoci. Na vině byla zácpa na dálnici - hodina a půl v koloně a pak objíždění přes vesničky, protože dálnice byla zcela uzavřena, asi nějaká ošklivá nehoda. Naštěstí jsem řídila celou dobu a přitom vedla zajímavou a místy velmi vtipnou konverzaci s panem ZS, takže to utíkalo.

Na závěr několik fotografií: