Listopad 2013

Agritechnika 2013

29. listopadu 2013 v 19:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Ve druhém listopadovém týdnu se v německém Hannoveru konala snad největší výstava zemědělské techniky na světě, známá jako Agritechnika. Můj chlebodárce zde aktivně působí jako vystavovatel a protože se tentokráýt rozhodl uspořádat i tiskovou konferenci a prezentaci nové technolohie, jela jsem coby organizační jednotka taky.

Nabíral mne kolega ze Zlína o půl páté ráno. Hranice jsme přejeli někdy v 6:00, načež se nám rozbily stěrače. Samozřejmě lilo, dokonce místy padal déšť se sněhem. Takže jsme auto otočili a 60kou v odstavném pruhu jsme se plazili zpět do Ústí nad Labem, najít servis, který má od 7:00 a spraví nám to na počkání. Opětovně jsme hranice přejeli v 9:00 ráno, načež jsem kolegovi řekla, že příště ať se mu auto rozbije laskavě už na Vysočině, abych mohla spát do sedmi.

V pondělí bylo na výstavě příjemně málo lidí, neboť se ještě jednalo o den vyhrazený pouze novinářům a zvaným hostům. I tak jsem za 4 hodiny s bídou stihla projít třetinu rozsáhlého areálu. Večer jsem naložila kolegy (auto jsem dostala hned za hranicemi a celý týden jsem vozila chlapy, aby mohli večer popíjet a ráno dospávat) a požádala je o navigaci do hotelu 30 km za městem. Oba spustili superchytré telefony, takže na první křižovatce česká navigace řvala "vlevo", zatímco americká "vpravo". Hotel jsem ale našli... tedy našli jsme ubytovnu v nějakém zapadákově, s bazénem pro mé plácání se jak stvořeným, s barem, který zavíral v 11 večer, ale mohlo se sedět do ..., kde byl neustále k dispozici čaj či káva (bezplatně), obložené chleby (bezplatně) a kde měli vynikající skotskou, kterou do mne každý večer naléval kolega a myslím, že se mu podařilo navodit celkem slušnou závislost.

V úterý už výstava oficálně otevírala pro veřejnost, takže na stánku byl celkem frmol. Navíc se večer pořádala párty, kterou jsme ale opouštěli celkem záhy - kolegové již v náladě zaveleli odjezd, aby mohli neformálně popíjet na ubytovně, nikoliv se nudit ve společnosti. Ve středu jsem ráno musela jednoho odvézt na výstavu a sebe s druhým pak dopravit kus za město, kde jsme se připravovali na předváděčku. Hak hsem si tak řídila za veselého pochrupávání spolujezdce, napadlo mne, že bychom mohli natankovat, neboť jsem míjela Shellku (máme firemní karty). Ručička ale ukazovala palivo ještě na 250 km, tak jsem jela dál, že natankuju večer. Po celodenním maratónu jsem večer museli odvézt jednoho na stánek a pak naložit jiné dva a ty odvézt do hotelu. I říkám "natankujeme". A zezadu se ozve "na co, máš ještě na 150 km". Měla jsem jisté pochyby, ale nebylo mi dovoleno zastavit.

Druhý den ráno se mi hned po vyjetí od hotelu rozsvítilo hladové oko, což u mého auta znamená, že mám ještě rezervu cca na 100 km. Ne tak u firemní Fabie, kde během 10 ujetých km měrka postupně ukazovala 70, 60, 50, 40, 30... to už jsem hartusila, že máme problém. Při 20 jsem začala těžce panikařit, neboť do cíle zbývalo 60 km. I dojeli jsme do nějaké vesnice, že najdeme nějakou pumpu. No a během hledání to padalo dál... 10, 0. S tou nulou jsem zaplťpánbůh dojela na nějakou Shellku (jako hledali jsme jakoukoliv benzínku, ale naštěstí tam byla firemní) a ulevila si :-) Zbývalo jen vysvětlit šéfovi, že namísto 8:30 přijedu v 9:15. Naštěstí byl tak zdeptaný, že neměl sílu se rozčilovat. Aneb, jak jsem si řekla, lepší dojet později, než vysvětlovat do telefonu, že trčíme mezi poli, protože nám došla nafta...

Tiskovka i předváděčka dopadly na výbornou. Já si zkusila novou roli provianťáka, servírky a uklízečky špinavého nádobí. Až mne jednou vyhodí, vím, kam se mám hlásit. Večer jsme s kolegy mazali domů, neboť já tvrdě vyžadovala odjezd již ve čtvrtek, abych mohla jít v pátek do školy. Dokonce i můj velmi nedůvěřový kolega, co se řízení druhou osobou týče, mi svěřil firemní vůz, a neměl ani moc připomínek, pominu-li výrok "řídíš jak ženská". Na druhou stranu nebyl schopen vyměnit v Oktávce prasklou žárovku, takže jsem jela na mlhovky. Bilanci máme dobrou.

Několik fotografií včetně konkurence. Mně se totiž moc líbily padající kapky vody tvořící různé obrazce na stánku Trelleborgu, ale pšššt!



Pracujeme, pořád pracujeme

21. listopadu 2013 v 18:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Byla rada, kterou mi dal můj bývalý zaměstnavatel, když jsem mu byla představena. Rada vskutku nad zlato. Pracovní povinnosti, statek a škola mne vytěžují tak, že pomalu uvažuji, zdali blog nepůjde tak říkajíc "do kytek". S frekvencí článků 1x měsíčně to opravdu není valné, a to ani nemluvím o Vlaštovce, na kterou rovněž nestíhám psát (a vadí mi to, když už jsem dostala tu možnost).

Za posledních 23 dní jsem v Čechách strávila dní deset, z nichž doma jsem pobyla týden. Na konci října jsem totiž přes všechna úskalí a hromadu nedokončené práce sbalila kufr a na týden udělala Evropě pápá. Dovolená byla potřeba jako sůl. Sice se nejednalo o žádné povalování na pláží, ale už samotný fakt cizího prostředí, kde nic nemusíte, dělá zázraky. Zato kolotoč, do kterého jsem nastoupila (a zatím se stále vozím) po mém návratu, ten by zamotal hlavu nejednomu milovníkovi pouťových atrakcí. Minulý týden jsem strávila v Německu na světoznámém veletrhu Agritechnika, o kterém zde doufám ještě bude řeč. Donutila jsem kolegy, abychom jeli ve čtvrtek večer domů, jelikož v pátek ráno jsem zasedla do školní lavice v Benešově. V sobotu zrovna tak, a to jsem ještě navečer mazala do práce, kde jsem seděla do devíti do večera. V neděli rychle obstarat zvířata, odjezdit herky, které zase bzdou mít volno, neboť v pondělí v 6 ráno jsem vyrazila směr Otrokovice. Původní návrat ve středu dopoledne se přesunul na úterní večer, protože organizátoři firemních akcí nemají přece co dělat na jimi zařízené akci mezi hosty (ten koncert v bazilice mne fakt mrzí). Nicméně výhodu to měla, ve středu už jsem mazala na koně. Bohužel mne Otrokovice čekají opět příští týden, v rámci akce s klienty z Maroka, ze které se i přes veškerou snahu nevyvlíknu.

No a bude prosinec. Vzhledem k tomu, že musím dát auto do servisu a koupit zimní obutí, žádný velký Ježíšek se asi konat nebude. Škoda. Nakupování vánočních dárků je jediné období, kdy mne baví chodit po obchodech. A už máme plánovat akce na 2014. Zítra ohledně toho máme sezení. Naštěstí mne dobrá nálada obvykle neopouští ani v práci.