Prosinec 2013

Stav zemědělství v ČR

19. prosince 2013 v 20:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
České zemědělství mělo v historii země vždy silné postavení a tradici. Chov dobytka v 16. století převyšoval současný stav. K evropské špičce se kromě chovatelství řadilo i cukrovarnictví, chmelařství, sladovnictví a lihovnictví. Dnes je situace bohužel jiná.

Dle Ing. Veleby, prezidenta české Agrární komory, jsou předpoklady funkčního zemědělství následující:
- kvalifikované ministerstvo zemědělství se stálým obsazením, kde budou na postech náměstků skuteční odborníci
- aktivní agrární politika
- spravedlivé poměry v potravinové vertikále tak, aby potraviny primárně pocházely z českých zdrojů, což znamená omezit moc zahraničních potravinových řetězců, které momentálně toto ovládají
- využívat přírodních zdrojů, kterých na našem území máme dostatek, ale na rozdíl od jiných zemí je nevyužíváme (např. rozloha orné půdy se za posledních 20 let snížila o 700 000 hektarů)
- podpora společnosti a hlavně těch občanů, kteří si rádi koupí kvalitní potraviny z tuzemských zdrojů

Současný stav českého zemědělství se dá charakterizovat například těmito čísly:
I. Neustále se snižující soběstačnost v produkci potravin. Zatímco v roce 200 se do ČR dovezly potraviny za 53 mld Kč, v roce 2011 import dosáhl hodnoty 131 mld Kč.
II. Podíl celkového vydání českých domácností za potraviny, nápoje a tabák je s 23,1% jeden z nejvyšších v Evropě. U našich sousedů Rakouska a Německa je celkový podíl vydání domácností za potraviny 13,5%, resp. 14,6%.
III. Dalším alarmujícím číslem je 520 000 hektarů pícnin, které za posledních 20 let zmizelo z orné půdy. Pěstování pícnin mj. výrazně zlepšuje úrodnost orné půdy.

Ekonomická výkonnost českého zemědělství
Ekonomická výkonnost vyjadřuje celkovou hrubou produkci v Kč na hektar obdělané půdy. Podle dat evropské agentury FADN (Farm Accounting Data Network) činila v roce 2009 hrubá produkce na hektar 29 153 Kč, zatímco průměr Evropské Unie je 45 630 Kč. I Polsko s malými farmami má vyšší ekonomickou výkonnost (31 721 Kč). České zemědělství je tudíž velmi nekonkurenceschopné. Pro zlepšení této situace by bylo zapotřebí velkých investic do modernizace a vstupních i lidských zdrojů, na což našemu zemědělství chybí vlastní kapitál. V České republice činí vlastní kapitál na 1 hektar půdy 69 501 Kč, zatímco v sousedním Polsko to je 179 217 Kč (průměr EU je dokonce 198 388 Kč). Je evidentní, že české zemědělství v současné době nemůže konkurovat ani polskému zemědělství.

Dle Ing. Veleby jsou nezbytnými kroky k pozvednutí úrovně českého zemědělství v zastavení jeho dalšího propadu a v nastavení programu zotavení a rozvoje, což je práce na mnoho let a vyžaduje politickou stabilitu. Aby české zemědělství mohlo být uzdraveno, musí se nejprve vrátit do povědomí společnosti, politiků a makroekonomů. My všichni bychom se měli zasadit o to, abychom měli kvalitní potraviny z domácích zdrojů, správně a dostatečně obdělanou půdu a v zemědělství schopné pracovníky. A umíme to, jak dokazuje následující příklad:

"Užitkovost české populace mléčného holštýnského skotu už překročila 9 000 kg mléka na jednu průměrnou normovanou laktaci, což nás řadí k chovatelské špičce EU. Důvody tohoto úspěchu jsou dva - velká chovatelská tradice v naší zemi a velké investice za posledních 15 let. Příklad druhý, osobnost ředitele Svatu chovatelů Českého strakatého skotu doc. Josefa Kučery. Tento dvaačtyřicetiletý pěti jazyky mluvící muž je prezidentem evropské i světové federace chovatelů strakatého skotu a je světovou osobností v tomto oboru." (výňatek z článku Ing. Veleby)

Použitá literatura: článek "Kde se nacházíme a kam směřujeme", autor Ing. Jan Veleba, publikováno v Zemědělském kalendáři 2014, vydalo Vydavatelství ZK, s.r.o., v roce 2013, ISBN 978-80-904388-4-2

Akce Maroko

9. prosince 2013 v 20:00 | dadulka |  Pracovní úspěchy a prohry
Tuto zkušenost řadím mezi prohry. Byť jsem nakonec obdržela (resp. kolega obdržel) děkovný e-mail, akce Maroko zůstane v mých vzpomínkách uložena pod značkou HORORY & KATASTROFY.

Jednalo se o to, že kolegové obchodníci vymysleli pro své obchodní partnery z Maroka návštěvu Čech a Moravy. No, nebyl to úplně jejich nápad, prostě Maročané si chtěli udělat výlet a zarputile trvali na listopadovém termínu, který jsme my nepovažovali za rozumný, neboť počasí zde a počasí v Africe = black vs. white.

Skupinka 17 severoafričanů dorazila do Prahy v pondělí 25. 11., zrovna když já jsem kupovala nové zimní pneumatiky a vedoucí patřičného obchodního úseku se vzpamatovával ze služební cesty do Austrálie. První ze série řetězových telefonů byla na téma "jaktože nikdo nečeká na letišti?", ač tam čekal řidič autobusu s cedulí v ruce. Bohužel jsem zapomněla na červený koberec, proslovy a květiny, což, jak se ukázalo, bylo alfou a omegou celého zájezdu (teda, ne že by jim chyběly kytky, ale to, že skoro nic nebylo dostatečně nóbl).

Sraz se skupinkou a s vedoucím úseku byl v sedm večer na hotelu na večeři. Někdy kolem čtvrt na osm se nám podařilo sehnat vedoucího zájezdu (Maročan, který to tam organizoval). Po urputném obvolávání 16 pokojů, přičemž jsem se dovolala asi tak třem lidem, se kolem 19:45 sešlo dostatek osob (cca 12), abychom mohli začít večeřet. Postupně dorazili i opozdilci. A začalo to, co následovalo úplně u každého jídla po celý týden. Ve schvíli, kdy číšníci přinesli hlavní chod, přišel za mnou vedoucí zájezdu s tím, že si chtějí objednat něco jiného, aby se náhodou neotrávili českým pohanským jídlem. Takže jsem neustále řešila, co by se jim mohlo uvařit mimo, aby to netrvalo hodinu, a zároveň v duchu nadávala, že mi to taky mohli říct dopředu, a proč jsem si k... snažila objednávat jim extra to jehněčí / kuřecí místo vepřového, když stejně jedí tak nanejvýš suchý chleba (který rozvrtají na stole), možná sýr a ti odvážnější i nějaké to maso.

Vysloveně vynadáno jsem od vedoucího zájezdu dostala jen za oběd v italské restauraci, protože těstoviny nejsou jídlo (to byla pro mne novinka) a že musíme zastavit někde u dálnice, abychom jim to vynahradili. Ten bordel, co po nás v Mekáči zůstal... a toho nevypitého kafe! Načež vedoucí zájezdu nakoupil do busu hromadu čkoolád, sušenek, oříšků a taky nanuků, takže se všichni po cestě dojedli junk-foodem a byly spokojení (OK, to Magnum bylo dobrý). Problém byl, když toto bez varovaní vedoucí zájezdu udělal znovu druhý den a vykoupil Benzinu za Otrokovicemi (po 3-chodovém obědě). Řidič autobusu začal řvát, že ten bordel uklízet nebude a ať si pánové snědí nanuky venku. Vedoucí skupiny začal řvát, co si to řidič dovoluje. Řidič oznámil, že nikam nejede, a odešel. Vedoucí zájezdu začal řvát na mne, co to je za agenturu a že si musím stěžovat. Pokusila jsem se tedy vysvětlit, že zmrzlina do autobusu nepatří. To jsem si pomohla. Ve výsledku jsem dostala vynadáno já, že jsem jim to tedy měla říct. Po půl hodině stání u benzínky došlo skoro na pěstní souboj. Vedoucí vyřvával, že se objednají taxíky (ze Zlína do Prahy pro 19 lidí). Nakonec se řidič uvolil řídit a než jsem dojeli do Prahy, byli všichni zase nejlepší kamarádi...

Na večeři jsme s nimi nešli, výsledkem čehož bylo, že všechno to úžasné jehněčí skončilo v koši, neboť ti tupouni si sakumprdum objednali 17x lososa (a já to pak za firmu musela druhý den podepsat). Ve čtvrtek zbojkotovali prohlídku Prahy a místo toho průvodkyni řekli, že chtějí na "shopping". Večer jsme měli sraz v hotelu, že pojedeme na večeři do centra. Sraz v 18:30, večeře v 19:00. Komunikace jako obvykle.

Já a vedoucí úseku na místě v 18:15. V 18:30 mrtvo. V 18:35 volál vedoucímu zájezdu, kde je, že máme večeři. "A v kolik?" Říkám "sraz v 18:30, večeře v 19:00." "Ale na programu bylo..." "Na programu bylo v 18:30" (nebudeme se přece hádat o programu, který jsem psala já). V 18:40 přišel do lobby se slovy "ale v programu bylo.." Nasraně jsem zopakovala, že v programu fakt bylo 18:30. V 19:00 jsem měla asi 10 lidí. Postupně nalezli do busu a čekalo se... hele jeden... tamhle jdou dva... ještě tři chybí... No, kompletní (-1 unavený odpadlík) jsme byli tak asi v 19:15 a mohli jsme tedy jet do centra do restaurace s typicky českou kuchyní, kde si dva odvážlivci troufli dát vyhlášenou kachnu, zatímco ostatní raději rybu. Jako já bych si raději taky dala candáta, který je prý nejlepší českou rybou, ale národní hrdost mi to nedovolila, takže jsem k večeři kromě předkrmu a dezertu zvládla půlku kachny s dvěma druhy knedlíků a červeným i bílým zelím.

Po večeři jsme hosty vysadili před hotelem a rozloučili se s nimi. Tedy... pan vedoucí úseku se loučil. Já stála za podání ruky a poděkování jednomu člověku. A pak samozřejmě vedoucímu skupiny, který mi děkoval ve stylu "byly tu chyby, ale jinak dobrý".

Jediné plusové body, které si mohu připsat, je důkladné procvičení francouzštiny, protože moje role se rozšířila i na tlumočení. A naučit se gumárenskou terminologii není sranda. Vlastně ještě něco pozitivního by se tu našlo - příjemně strávený večer na Moravě s kolegou z obchodního, který mne naléval slivovicí a žasl, že se s ženskou dá normálně mluvit (uzavřeno druhý den komplimentem "ty nejsi normální ženská").