Leden 2014

Jak se věší nástěnka

24. ledna 2014 v 20:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Tuhle jsem dostala v práci takový úkol - pověsit obrazy na chodbě ve třetím patře. Tedy ne že bych je měla vešet sama, měla jsem pouze zajistit jejich pověšení na místa, která se řediteli úseku na příslušném patře budou líbit. No tak jsem si vykasala rukávy a šla na věc.

Ředitel zmíněného úseku je neustále na cestách, takže jsem se o umístění obrazů radila s jeho asistentkou. Šlo to rychle, obrazy jsme během několika minut opřely o stěny podle jednoduchého klíče: jde byla stěna širší, 2 kusy, kde užší, 1 kus. Já jsem pak ještě dohlédla na to, aby vedle sebe nebyly tematicky stejné obrazy a zemědělská technika se tak elegatně rozptýlila do éteru, že na sebe jednotlivé značky nemohly vůbec žárlit. Asistentka nelenila a čile přinesla ještě novou nástěnku, ať se pověsí místo té staré. Tož dobrá, zavolala jsem našemu facility managerovi, ať mi pošle někoho, kdo obrazy pověsí, a šla si sednout zpět do kanceláře.

Do půl hodiny přišel vysoký padesátník, zvedla jsem se tedy a že jdeme, že mu pomůžu. "To ne, to já se na to nejdřív musím podívat.", odpověděl pán a jak se obhlížet obrazy. "No jo, ale za co to pověsíme?", říká bezradně. Otočila jsem obraz a povídám, že to má úchyty. "No jo, vidíte. A co s tou nástěnkou? Ta žádné nemá." Mile jsem pánovi oznámila, že od toho je tady on a ať si nějak poradí. Odešel tedy pro nářadí a já se vrátila do kanceláře.

Do dvaceti munut byl zpět i s vodováhou, zasouvacím metrem, kladívkem, kleštěmi, skleničkou s hřebíky a kolegou. Vydali jsme se na obrazy ve třech. Po domluvě, do jaké výšky budeme obrazy věšet, pánové zjistili, že nemají tužku, aby si to poznačili. Šla jsem pro tužku. První pokus o zatlučení hřebíku do nedávno vymalované zdi měl za následek odchod kusu omítky. Druhý pokus zrovna tak. Naštěstí to zakryl obraz. U třetího obrazu to už šlo zatlouct i bez ztráty na omítce. Další dva byly o dobrý centimetr šejdrem, takže se přetloukalo. Já držela vodováhu, muž č. 1 (Pat) obraz, muž č. 2 (Mat) zakresloval na zeď. Půl hodina práce dvojici natolik vyčerpala, že prý nástěnku pověsí až zítra. To tak, řekla jsem nejen sobě a směrovala pány ke zdi.

Na systém věšení nástěnky bych po úterku mohla napsat proceduru. Pro blogové účely raději zvolím operetní libreto.

Účinkující: P (Pat), M (Mat), D (autorka)
Dějství se odehrává na chodbě administrativní budovy firmy xxx v běžném pracovním dopoledni.

D Prosím Vás, tu nástěnku v hroní rovině s obrazem, ano?
P Jo, jasně.
D A proč to teda máte tak křivě?
M My to srovnáme.
P A za co to pověsíme? Máš něco?
M Nemám.
D Tak vytáhněte tuhle skobu, tu druhou tam nechte, a zatlučte tamtu vlevo.
P To je chytrý.
M Tak si to změř.
D Ale nemůžete to jen obkreslit. Musíte odečíst ten okraj rámu.
P To je kolik?
D Asi 1,5 cm. Změřte si to.
M Jo, to bude. Já na tom metru beztak nevidím nulu.
D Tak si to označte na zdi.
M To nejde naměřit. Nevidím nulu.
D 1,5 cm přece můžete odměřit třeba od pětky, ne? Prostě si odměřte 1,5 cm.
P+M Stojí a zírají. D bere metr a tužku a jde odměřovat na zeď.
D A je to, zatlučte tam tu skobu.
P Ale kam jsme ji dali? (prohlíží skleničku s hřebíky) Já ji nemám.
M (hrabe se po kapsách) Já taky ne.
D začne hledat na zemi, v odpadcích a tak. Po minutě se ozve: Tady je! Byla ve sklenici.
M (tluče do skuby) Ona se mi ohla.
D To snad ne. No tak dojděte pro jinou.
M (vytáhne skobu) Já ten konec vybouchám kladívkem zpátky.
D Hlavně to nedělejte na těch nových kachlících.
M jde na WC. D s P čekají. M se vrací s nataženou dlaní: Hele!
D (nadějně) Máte to?
M Ne, ona se mi zlomila.
P Já dojdu pro jinou. Zatím tu ukliď.
M bere koště. Po chvíli se P vrací.
P Zatluču tam hřebík. No, pověsíme to.
D Vždyť je to úplně křivě. Aby ne, když to visí na dvou různých úchytech.
M Natluču tam tu starou a pak ji ohnu.
D No tak to zkuste.
P, M a D věší nástěnku.
P No vidíte, a je to.
M A dokoce i rovně.
D (vezme vodováhu) Ale jo, téměř. Ale to je dobrý, nechte to. Hlavně se o to moc neopírejte.
P+M Tak my jdeme, jo?
D (zničeně) Ano, děkuji.

Konec dějství.


Taky se chováte divně?

3. ledna 2014 v 20:00 | dadulka |  Vzpomínky, zážitky, názory
Měla jsem dnes zajímavý rozhovor s kolegyní asistentkou, administrativní silou našeho týmu. Ohledně chování, resp. našeho osobního vztahu, který v uplynulém roce nebyl nijak valný. Ono se to tedy vleče již delší dobu, já se před dvěma lety taky nechovala moc "hezky", kvůli nemoci, se kterou jsem tehdy bojovala. Proto chápu, že když někoho trápí migrény, tak má hold občas štěkavější projev. Ale to jen tak mimochodem.

Co mne zaujalo, bylo to, že mi dáma vytkla, že si prý různí lidé z práce na mne stěžují. Protože si pracovních prohřešků nejsem vědoma, zeptala jsem se, o co tedy konrétně jde. A dozvěděla jsem se zajímavou věc. Nejde totiž vůbec o práci, ale o mé divné osobní chování. Jakože se asi některým lidem nelíbí mé projevy. O jaké konkrétně jde, jsem se nedozvěděla. Tedy až na výtku, že moc nahlas mluvím do telefonu, což je bohužel pravda a budu se snažit na sobě pracovat, protože na "uřvaný ženský" fakt není nic hezkého. Ale DIVNÁ? Co je to proboha za definici? Ano, jsem svéráz, jak mi řekl i šéf, ale nevšimla jsem si, že by to někoho pohoršovalo. To je hold pravidlo každé společnosti - neodpustí vám, když se chováte jinak (tzn. po svém). No tak mi řve v autě rádio, když jedu do práce. Občas si do rytmu poskočím na parkovišti. Ráda se směju. Obykle říkám, co si myslím. Jsem temperamentní a emotivní člověk, neumím "poker face" a nemám ráda studené čumáky. To podle mne ale není důvod, aby vás ostatní kritizovali, pokud své pracovní povinnosti plníte bez připomínek. Jednou jsem si pobrukujíc skotačila ze schodů a narazila na pana generálního ředitele, který se usmál a řekl, že je fajn vidět, jak někdo v práci chodí s tak dobrou náladou.

Otázka pro čtenáře: Máte kolem sebe divné lidi? (To jsem zvědavá, jestli někdo řekne NE). A taky je hned chcete narvat do svěrací kazajky?

A to jsem se Vám ještě nepochlubila, že se ze mne stává druhý Tutík (narážím na bývalého šéfa, který tedy jednat s lidmi fakt neuměl). Jako já vím, že v tom mám mezery, ale poslouchat, že jsem namyšlená... no děkuju pěkně. Co mne dorazilo, byl fakt, že prý chodím odposlouchávat její rozhovory s holkama z práce! Haha, měla jsem co dělat, abych udržela vážnou tvář. Já, která se s dotyčnými dámami vůbec nebavím, pomluvy neroznáším a za členku pipi-kroužku se nepoovažuju (což bude důvod mé neoblíbenosti tamtéž), budu špiclovat uši, aby mi náhodou nějaký ten důležitý drb neutekl. No jo, to mám za ty nesouhlasné pohledy při výskytu "žvanění v pracovní době", na které jsem dost vysazená.

Suma sumárum byl celý rozhovor o tom, že jsem si krásně vyjasnily naše nedostatky dle okolí (o mně se říká, že jsem divná, a o ní, že je protivná) a tak nějak se shodly, že zapracujeme na jejich odstranění. Já určitě zamakám na té hlučnosti, ale do normalizace se rozhodně nepohrnu, to už tady bylo po šedesátém osmém, a jak to dopadlo.