Červenec 2015

Lesy, losi, jezera

8. července 2015 v 20:00 | dadulka |  Finsko 2015

30 .6. - 2. 7. 2015: služební cesta do Finska. Bohužel letecky, protože 2500 km ani já neujedu na jeden zátah autem. Zatímco prezentační trajler cestoval z Roztoku do Helsinek trajektem (délka plavby cca 31 hodin), já jsem se musela harcovat na letiště Ruzyně (pardon, Václava Havla). A navíc MHD, neb mi bylo žinantní otravovat kamarády s odvozem během pracovního dne. Aspoň jsem vyzkoušela prodlouženou zelenou linku a slavný Veleslavín bez jezdících schodů - s kufříkem 8 kg žádný problém.

Do 10:50 hod. jsem měla zahodit kufr a v 11:00 měl začít boarding. Ještě v 11:10 jsem stála frontu na přepážce odbavující zavazadla. Finnair trochu podcenil kapacity s jednou dámu na Economy přepážce a horou Asiatů, z nichž každý měl alespoň tři kufry. Takže poklus k letadlu a bez oběda. Nicméně nakonec jsme měli jen 15 minut zpoždění. Auto jsem si v Helsinkách vyzvedla skoro včas. Po malé rozepři s úředníkem autopůjčovny Sixt, který si troufl mi tvrdit, že mnou objednané vozidlo nemají a že si musím připlatit vyšší třídu (to ještě nevěděl, co znamená, když přidám na hlase a důrazně trvám na svých právech zákazníka) jsem odjížděla v oranžovém Mini za peníze na Citroen A1. Bohužel limity ve Finsku (dálnice 120, okreska tak 80, max. 100) neumožňovaly naplno využít potenciál vozu.

Z letiště výlet cca 450 km do hloubi severního Finska, do města zvaného Joensuu. Dálnice vede jenom k Lahti, pak následují pomalé silnice a hluboké lesy... lesy... lesy... jezero... lesy... lesy... losi... jezero... lesy... a tak pořád dál, dokud nedojedete do cílové stanice - "hotelu" vedle nemocnice, který sloužil zejména jako sanatorium a lázně pro staré a nemohoucí pacienty. Dokážete si představit ten úžas babiček a dědečků, když jsem ráno přišla na snídani.

Program na druhý den: postavit stánek a dohlédnout na to, že vše je, jak má. Zde nutno poznamenat, že finští kolegové mají všechno tak říkajíc na háku. Celé dopoledne jsme řešili, jak umístit trajler, následovala několikahodinová porada na téma "jak umyjeme ten špinavý traktor, který chceme vystavovat", promptně vystřídaná dlouhou diskuzí "kdy přivezou výstavní pneumatiky, už tu přece dávno měly být". No, vše se začalo chystat až někdy ve tři odpoledne. V pět hodin se kolegové rozloučili a odjeli s tím, že druhý den přijdou v 8:30 a vše dodělají (výstava začínala v 10:00 hod.). Čekala mne tedy další dlouhá noc, i když o noci se nedalo mluvit, neb bylo zrovna období světla, kdy se v noci vůbec nestmívá. Nezbývalo než pokoj zatemnit jako před náletem bombardérů. Bohužel v pokoji bylo přetopeno (ano, topili, bylo totiž "jen" 16°C), otevřela jsem tedy okno (vedoucí na hlavní silnici, ach jo) a s prvními ranními paprsky byla vzůhu (na náš čas ve 4, na jejich v 5). Pak jsem si mohla 2 hodiny číst a čekat, než otevřou bazén...

Pak už jen dlouhá cesta zpět na letiště s několika malými odbočkami za místní architekturou a přírodou, odbavení v Helsinkách, přetrpění 2 hodin čekání za pomoci losího uzeného, zmrzliny a čaje a odlet zpět do Prahy. Pevně věřím, že to byla letos má jediná cesta aeroplánem.